Nejprve trochu teorie. Ježdění na snowboardu po všem, co není ze sněhu, se nazývá jibbing. Jibbing se i u nás rozmáhá stále víc a víc a je jen otázkou, nakolik je to módní záležitost a nakolik z nouze cnost vzhledem ke špatným sněhovým podmínkám. Určitě je to ale velká sranda a často jediná možnost, jak si zajezdit. Překážky se obecně nazývají slide – slajdy a kovová zábradlí se nazývají handraily. Snowboarový jibbing má prapůvod ve skejtovém street ježdění, odtud název handrail t.j. zábradlí.

Na výrobu slajdů se v zásadě používají tři druhy materiálu: dřevo, plast a kov (železo). Každý materiál má svoje pro a proti. Na železe se při boardslidu nezaseknete, nejlépe to po něm jede, ale nejvíc se na něm ničí prkna a pád na něj bolí taky nejvíc. Dřevo je už k vašemu prknu a tělu milosrdnější, ale sebemenší chybička při boardslidu je ztrestána zásekem přední hrany a následným zakousnutím zubů do slajdu. Optimálním materiálem je černá plastová plynařská trubka o průměru 20 – 30 cm. Krásně klouže, prkna neničí, možnost záseku je malá a pád na ní se taky dá snadněji přežít. Nevýhodou plastových trubek je to, že z nich nelze nic postavit, zatím co ze dřeva i ze železa si můžete postavit jakýkoliv slajd podle vlastní fantazie. Dřevo se ale v oblasti jibbingu až na malé vyjímky ukázalo jako slepá vývojová větev a tak se dnes budeme věnovat plastům a kovům.

Poměrně jednoduchá záležitost je udělat si svoje železné zábradlí. Základ je, aby zábradlí bylo přenosné. Pevně zabudovaná v zemi se nám neosvědčila. Sněhu je nejmíň přesně okolo takového slajdu. Jezdil jsem už na lecčems a jako nejvhodnějším materiálem se mi jeví ocelové trubky. Hranaté profily (jäkl) mají tenké stěny a hranou prkna do nich uděláš zásek, který si příští jízdu okopíruješ na skluznici. I pád na hranu není nic moc. Vysvětlujte pak svojí holce od čeho máte úzké rovné dlouhé modřiny!? Normální kulaté trubky mají silnější stěnu a prknem jí nepromáčkneš. Spíš naopak.

Existují dva druhy trubek. Bezešvé tlakové – ty jsou z kvalitnějšího materiálu, ale jsou dražší. Svařované jsou levnější a na slajdy stačí. Laik rozdíl nepozná. Trubky koupíte v každé prodejně hutního materiálu. Většinou vám je i nařežou na potřebné délky. Dají se použít bez problémů lešenářské trubky, ale tady pozor na hlubokou korozi.

Materiál na jeden 6-ti metrový slajd odvezete v pohodě osobním autem. Já už vezl i na 12-ti metrový slajd. Teď už jen sehnat elektrickou svářečku (nebo si ji půjčit v půjčovně za 100 až 250 Kč na den) a šikovného svářeče. Čím šikovnější, tím lepší výsledek a menší spotřeba brusných kotoučů při začišťování svárů. Zábradlí můžete udělat buď s jednou horní trubkou, nebo se dvěmi. Správná osová rozteč dvou trubek je asi 8 cm. Při menší rozteči není stabilita při slajdování tak dobrá. To už raději jednu trubku většího průměru. Jeli rozteč větší než 10 cm, často do mezery zajede hrana prkna a pak už není úniku. Optimální průměr hlavní horní trubky, nebo trubek, je DN 40 (6/4″, 48 mm vnější průměr). Silnější jsou zbytečně těžké a slabší se při svařování zvlní. Na nohy můžete použít slabší DN 32 (5/4″, 42 mm), pro vzpěry stačí trubky DN 15 (1″, 22 mm). Na přední a zadní hranu hlavních jezdících trubek je dobré navařit kolena, nebo trubky dostatečně ohnout. Zabráníte tak poškození prkna při nepovedenám náskoku na slajd o ostrou hranu trubky, stejně tak kolena ochrání prkno na konci slajdu při seskakování. Všechny sváry je nutné pečlivě zabrousit, abyste si při nošení nebo při pádu neroztrhali oblečení, a navíc konečný výrobek vypadá víc profesionálně. To, že musíte zabrousit sváry na horních trubkách, je snad samozřejmost. Při práci s flexou nezapomeňte na rukavice a hlavně na ochrané brýle nebo štít na obličej. A pozor: vyrábějí se dva typy kotoučů, slabé řezací a silnější na broušení. Slabý řezací kotouč se při obrušování svárů může rozletět a klidně někoho zabít, většinou toho, kdo stojí nejblíž s flexou v ruce.

Povrchová úprava je velmi důležitá v případě, že nepoužijete na slajd trubky z nerezu. Jako základ používám klasickou základovou barvu na kov. Jako svrchní nátěr hlavně nepoužívejte rychleschnoucí nitrobarvu. Ta má tu blbou vlastnost, že při pádu na slajd lehce zabarví vaše oblečení, ale pak z něj nejde vyčistit. Teď používám syntetickou barvu Dixy Profi. Je nárazu a otěruvzdorná, ale 1kg stojí 200 kč. To bohatě stačí na jeden slajd ve dvou vrstvách. Na horních trubkách se vám barva během zimy hranami prken postupně oškrábe a tak budete v létě muset pečlivě očistit rez a nátěr obnovit.

Nohy slajdu (svislou i vodorovnou část) obaluju pěnovou tepelnou izolací (např. izolační hadice Thermoflex o tloušťce stěny 20 mm). Slajd se sice prodraží, ale při pádu na trubku to míň bolí a šance zničit prkno je menší. Na Neklidu se nám Thermoflex hodně osvědčil a kdyby mi každý, koho zachránil od modřiny, dal pětikorunu, tak jsem už milionář.

Do mezer mezi nohy se také někdy montují plastové nebo překližkové desky, které zabrání v případě pádu namotání se mezi nohy slajdu a zranění. Doporučuju použít vodoodpudivou překližku, protože obyčejná bez kvalitního nátěru lakem nabobtná a zničí se. Překližku koupíte v každé prodejně s truhlářským materiálem, kde vám ji i přesně nařežou na formátovací pile na potřebné rozměry. Za metr čtvereční překližky o plně dostačující tloušt’ce 8 mm zaplatíte okolo 250 kč, dalších přibližně 300 kč vás bude stát kilové balení dvousložkového epoxydového laku, kterým musíte i tuto speciální překližku natřít, zejména v místech řezu, kde ztrácí své odolné vlastnosti. Stejně můžete použít i plastové desky, ale musíte sehnat desky z plastu, který mrazem nekřehne a neštípe se, protože takové desky moc dlouho nevydrží a ostré střepy můžou způsobit velmi ošklivá zranění. Proto je z bezpečnostních důvodů jistější použít už zmiňovanou překližku, na které navíc lépe drží barva.

K připevnění desek použijte šrouby s půlkulatou hlavou a matky s plastovou samojistící vložkou. Obojí nejlépe pokovené nebo nerezové a šroubky jenom tak dlouhý, aby z matiček příliš nevyčuhovaly. Konečná cena slajdu se tak ještě zvýší, ale získáte tak po každé straně slajdu reklamní plochu, která vám v případě kvalitního sponzora peníze vložené do stavby slajdu vrátí.

V dobrém parku by určitě nemělo chybět jedno rovné zábradlí a jeden rainbow rail (oblouk). Ten je pro učení se slajdování nejvhodnější, protože na něj nemusíte naskakovat ani z něj seskakovat dolů. Základní celková délka pro takový oblouk je 10 metrů při přibližně 1,5 metru výšky. Při kratší délce jsou pak nájezdová a výjezdová trubka moc prudké a celý oblouk moc nakoplý. Náš oblouk jsme udělali ze tří částí, nájezdová a odjezdová jsou z rovných trubek, a prostřední část oblouku je ohlá do plynulého radiusu. Trubky vám naohýbají v každé zámečnické dílně a řeknou si tak o pětikilo. Rozhodně bych je neohýbal někde doma na koleni, protože se vám nejspíš nepovede trefit správné zakřivení. Všechny tři části jsou k sobě svařený tak, aby vytvořily plynulý oblouk bez jakýchkoli zlomů a nerovností. Sváry je potřeba důkladně obrousit flexou a začistit pilníkem, protože přes ně budete jezdit.

Komu se zdá výroba handrailu moc složitá, může použít už na začátku zmiňovanou plastovou rouru. Nevýhodou je ale její cena. Trubka o průměru 20 cm stojí 700 kč za 1 metr a o průměru 30 cm stojí 1.300 kč za 1 metr (bez dph). Jeden 6 metrový slajdík pak vyjde skoro na 10.000,- kč. K plastovým trubkám přidělávám nožičky, které trubce zabrání odjet do údolí. Stejně tak, jak dobře to klouže vám po ní, tak stejně dobře to klouže trubce po sněhu a při jejím stěhování je potřeba víc lidí. Pozor na její hmotnost – až 150 kilogramů. Ze dvou plastových trubek si můžete lehce sestavit lámačku, jednoduše do silnější trubky zasunete slabší a je hotovo.

Nožičky jsou vyrobeny z pokovených šroubů o průměru 18 – 25 mm, které spolu s podložkami a matkami koupíte v železářství nebo Baumaxu. Doporučuju železářství, tam vyjdou levněji, naopak v OBI se pekelně prodraží. Trubku provrtáte obyčejnou vrtačkou, díry začistíte nožem a pilníkem a šrouby pevně utáhnete. Na každou plastovou rouru budete potřebovat dva páry nožiček.

Tak, slajdy máme nachystaný a ted’ přichází stejně důležitá věc jako jejich stavba, a tou je jejich umístění do snowparku. I super slajd je na nic, když je na postavený na blbém místě. Slajd podobně jako skočka potřebuje dobře udělaný nájezd/náskok, místo, kde bude stát a dopad.

Nájezd nebo náskok představuje důležitou část, protože když na špatně postaveném náskoku vyvlajete, tak bude zákonitě následovat nepříjemný pád na slajd. Pro začátek je na učení lepší postavit nájezd, tzn. že před slajd navršíte hromadu sněhu, která bude plynuje přecházet až do výšky slajdu, který na ní bude bezprostředně navazovat. Velký kluci ale raději na slajd naskakují a tak se častěji setkáte s náskokem. Rozdíl oproti nájezdu je v mezeře, která je mezi sněhovým můstkem a slajdem. Této mezeře se říká gap. Gap by měl být tak velký, aby jste ho bez problému přeskočili při nájezdu, který máte k dispozici. Je nesmysl dělat obrovský gap, když nemáte potřebný rozjezd na to, aby jste ho přeskočili. Naopak náskok blízko u slajdu vede k tomu, že budete na slajd dopadat třeba až v jeho půlce a nevyužijete tak celou jeho délku. Ideální gap by měl být od slajdu vzdálen zhruba na délku prkna (1,5 metru, ale začátečníci si gap udělají samozřejmě odpovídající jejich sebevědomí), komu se to zdá moc, tak by si měl uvědomit, že snowboarding je rychlý dynamický sport a člověk, který si na rozjezdu 10x přibrzdí a pak ze slajdu spadne v půlce, vypadá jako debil. A komu se to zdá málo, tak může klidně udělat gap ještě větší a pilně trénovat bs 450 do boardslide. Ideální šířku náskoku vidím také zhruba metr a půl, je to lepší pro lidi, kteří si na slajd najíždějí víc ze strany.

V každém případě ale platí pro náskok i pro nájezd stejná pravidla jako pro dobrý můstek na skákání. Přechodový radius a odrazový stůl by vás měl nechat letět po přirozené křivce. Když vás vykopne moc vysoko do vzduchu, tak na slajd budete dopadat z velké výšky a triky se vám budou obtížně ustávat, nehledě na to, že při boardslidu se vám bude ničit prkno. Nízký nájezd vás naopak bude nutit dělat velké ollie a kdo ho pořádně neumí, tak riskuje, že se prknem zachytne u začátek slajdu a natluče si. Platí tady, že je lepší plošší náskok/nájezd ve správné výšce, než přehnaně malý a nakoplý radius.

Slajd je nejlepší umístit na funbox. Rider, který nepřejede slajd celý a musí seskočit dřív, dopadne do banku nebo radiusu a neničí si kolena ani prkno. U nízkého funboxu doporučuju udělat šikmé boky (bank), protože v radiusu s velmi malým poloměrem hrozí prošlápnutí prkna. Funbox je důležitý hlavně u oblouku a vysokého zábradlí, kde dopad z velké výšky na placku je skutečně nepříjemný. Budete-li dávat slajd každou zimu na stejné místo, můžete si podobně jeko u skoku udělat základ funboxu z navežené a upravené hlíny. Nohy slajdu, jejich vodorovnou část, je potřeba zakopat do sněhu a funbox udělat dostatečně široký, aby konce nepřečuhovaly do stran a nehrozilo, že na ně někdo dopadne prknem nebo hlavou. Pro jistotu stejně celé nohy obaluju Thermoflexem.

Plastovou rouru dávám na úzkou hromadu ze sněhu, do které zabodnu nožičky. Boky sněhového hrobečku je nutné dobře uplácat lopatou, někdy i posolit, sníh ztuhne a trubka pěkně drží. Když je dobrý sníh, dá se hrobeček udělat i metr vysoký a to je pak tuze šikovná věc na učení se, protože pád bolí méně než na kovovém handrailu.

Kvalitní dopad je stejně důležitý jako kvalitní náskok. Stejně jako v předchozích případech zde analogicky platí pravidla pro můstek. Dopad musí být dostatečně široký a šikmý a čím je slajd vyšší, tím by měl být prudší a delší. Dopad musí být také dostatečně dlouhý a plynule přecházet zpět ve sjezdovku. Vzdálenost mezi koncem slajdu a začátkem dopadu musíte trefit tak, abyste pěkně dopadali do něj, ne moc nahoru, ale zase ne příliš dolů, prostě abyste měli dostatek času se na dopadu srovnat a z triku pěkně odjet. Když dopadnete až dolů do přechodového radiusu, budete mít problém dopad ustát. Tady se pozná zkušené oko dobrého šejpra.

Nejhorší je krátký dopad, který má na konci prudký zlom. Tenhle případ je často vidět u lámaných zábradlí. Sklon dopadu musí být rovnoběžný se šikmou částí zábradlí a zakřivení přechodu dostatěčně velké, jinak budete dopadat přímo do zlomu. Tam, kde se vám v areálu nepodaří pro lámačku najít vhodný terénní zlom, budete nejspíš muset zase vozit hlínu nebo udělat dostatečně vysoký funbox celý ze sněhu.

Tak, to je na téma stavby slajdů a jejich umístění v parku zhruba vše. K nahlédnutí jsme pro vás připravili plánky na oblouk a šestimetrový a dvanáctimetrový handrail. Plánků se samozřejmě nemusíte do detailu držet, ale jejich konstrukci máme lety vyzkoušenou a takový slajd dost dlouho vydrží. Nejnáchylnější k poškození je Thermoflex, který se musí čas od času vyměnit za nový, a občas povolí některý špatný svár. Pozor budete muset dávat při přenášení slajdů, protože jim nedělá moc dobře namáhání v krutu. Jinak nepamatujeme žádnou jinou konstrukční nebo výrobní vadu. Prostě si plánky prohlédněte a nechte se inspirovat.

Budete-li si chtít plánek uložit, klikněte na odkaz pravým tlačítkem a zvolte „uložit cíl jako…“. Kdo bude mít ohledně plánků nebo celého článku nějaké dotazy nebo připomínky (pozitivní, samozřejmě), tak ať neváhá a napíše do komentářů dole pod článkem. Bude-li to v našich silách, poradíme. Tak čau.

Autor: Mr.Skalski

•