Kaunoš, Kaunertal, Kaunertal opening. každý o tom slyšel, kdekdo tam už i byl a ten zbytek by se tam rád podíval. někomu se ale může zdát kaunertal daleko, neumí německy, zdá se mu drahé bydlení nebo permice, nemá s kým jet a nebo má další sto a jeden důvod, proč zůstat doma. na druhou stranu existuje několik důvodů, proč si nenechat tuhle akci ujít: jedná se o parádní záležitost s dlouhou tradicí a bohatým programem, pro většinu lidí to je první ježdění po letním půstu a venku je ještě relativně teplo, takže se dá spát ve stanu nebo autě. a navíc lze celý výlet pořídit velmi levně. letos jsem se po dvou letech zase vydal zkontrolovat, jak to na kaunertal openingu vypadá a co se změnilo. můj kámoš-šofér jel letos poprvé a mě cestou napadlo napsat návod pro lidi, kteří by se tam chtěli vydat prvně třeba hned příští rok, na výroční 20. kaunertal opening.

kaunertálský ledovec se nachází v údolí kaunertal v oetztalských alpách v tyrolsku, vzdušnou čarou přibližně 70km jihozápadně od innsbrucku. údolí se táhne severo-jižním směrem až k italským hranicím. poslední obcí je feichten (1280 m.n.m.), centrum veškerého turistického dění v údolí. najdete tu info centrum, samošku, benzínku, bazén i poštu. za feichtenem začíná silnice prudce stoupat a lze po ní dojet až přímo na parkoviště u ledovce, do výšky 2750 m.n.m. kde začínají vleky, které vás vyvezou až do výšky okolo 3100 metrů.

tak, zhruba víme kam máme namířeno, hurá na cestu. bohužel jsme si museli nechat ujít první den openingu, protože kapitán kozlowski, pilot a majitel naší obytné vysokorychlostní silniční rakety musel být v pátek v práci. naštěstí vypadnul už v poledne a tak jsme na cestu vyrazili s minimálním zdržením oproti plánu. kapitán točil volantem, motor spokojeně řval, z repráků na střídačku hráli waltari a pípali the postal service a já se držel automapy. celá cesta z neklidu do feichtenu měří přibližně 550km, přičemž kromě cesty do chebu, úseku mezi ga-pa a imstem a poslední částí z prutzu do feichtenu se jede po dálnici. podle propočtů nám měla trvat přibližně osm až devět hodin volným tempem, ovšem za předpokladu, že se nepřihodí nějaká nečekaná událost. my jsme si takhle cestu o hodinu prodloužili, když jsme po přestávce na odpočívadle za mnichovem museli pucovat z podlahy auta exkrement a pak ještě u potoka za gármišem vyštourávat sirkama hovínko z podrážky. vstupovat potmě do podrostu se prostě navyplácí a celý víkend jsem to měl na talíři. boží mlýny ale melou jistě a cestou domů se stal obětí druhý člen naší kaunertalské expedice a tentokrát jsem se smál já.

pro cestu je najvýhodnější využít hustou a kvalitní sít německých (a rakouských) dálnic a co nejkratší část cesty strávit na našich „polních cestách“. nejkratší cesta z neklidu vede přes přechod cheb-svatý kříž do bavorského mittertaichu, kde se najede na dálnici č.93 (E50) a po ní stále na jih přes řezno (regensburg) na mnichov (muenchen). u wolnzachu se třiadevadesátka napojuje na tříproudou dálnici č.9 (E45) od norimberku (nuernberg) a do mnichova je to už jenom padesát kiláků. před mnichovem je možné si vybrat ze dvou cest, je možné jet stále po dálnici přes innsbruck a proto je třeba sledovat cedule a včas odbočit. my raději jezdíme přes mnichov a pak na garmisch-partenkirchen (ga-pa, gármiš). s díky vždy odmítneme nabídku napojit se na obchvat města (stejný směr jako na innsbruck) a vytrvale míříme přímo do centra. cesta po obchvatu až na výpadovku na gármiš je minimálně 50km dlouhá, přičemž průjezd městem měří jenom 12km a lze jej projet za půl hodiny. zatím jsem se vždy do mnichova dostal až pozdě večer nebo v noci, ale nyní jsme si jej projeli v pátek v 6 odpoledne a v pondělní ranní špičce a déle jak půl hod’ky to skutečně netrvalo.

v mnichově je třeba držet stále rovně směr centrum. vpředu po pravé straně budete vidět věž u olympijského stadionu, důležitý orientační bod. u hotelu mariot odbočíte doprava směrem na olympiapark, projedete tunelem a vyjedete u kancelářské budovy bmw, která vypadá jako čtyři plechovky piva postavené k sobě. za chvilku už budete mít po levé ruce olympijský stadion, určitě jej poznáte, a u něj sjedete doprava směr garmisch, po nadjezdu přejedete silnici po které jste dosud jeli a prohlédnete si stadion také z druhé strany. nyní pojedete pořád rovně, po mostu přejedete nad hlavním mnichovským nádražím, a opět bude několik tunelů a světelných křižovatek. na jedné z nich odbočíte doprava na dálnici č.95 (E533) a po ní si to opět můžete na plný plyn řítit směrem na ga-pa.

na obzoru se za chvilku objeví alpy, cesta se najednou stává daleko zábavnější a před sebou máte maximálně tři hodinky cesty. dálnice končí těsně před gármišem, odbočíte do města a budete sledovat směr na fernpass. za městem vjedete do úzkého lesnatého údolí a po solidní silnici přijedete do rakouska a přes lermoos, biberwier, průsmyk fernpass (1209 m.n.m.) a nassereith pojedete do města imst, kde se napojíte na rakouskou dálnici A12 (E60) od innsbrucku, po které byste přijeli, kdybyste nejeli přes ga-pa. dálnice jsou v rakousku placené, desetidenní autobahn vignette pro osobáky vyjde na 7,60euro. po dálnici z imstu dále směrem na landeck a bregenz pojedete jenom kousek, asi 15km, tady se vyplatí sledovat cedule a včas odbočit vlevo směrem na reschenpass, prutz a kaunertal. kdo zapomene odbočit, dojede až do samotného landecku a nepatrně si cestu prodlouží. kdo to nezvoral, tak už ted’ jede sedmikilometrovým (6955m) tunelem pod horou krahberg a připadá si jako ve star wars-návrat jediho, když letěl milenium falcon do nitra nové hvězdy smrti. po výjezdu z tunelu (měli-li jste štěstí a provázela vás síla) přijedete do městečka prutz, kde na světelné křižovatce doleva odbočíte na feichten a kaunertal. kdo to zvoral i tady, tak za chvilku bude v itálii nebo ve švýcarsku.

projedete prutzem a ted’ už to bude pořád jen dokopce. feichten je poslední vesnice v údolí, v době openingu bude plná lidí, aut a obytňáků. kdo se bude chtít dostat na tábořiště, projede vesnicí a na jejím konci narazí na mautstelle, pokladnu se závorou, kde se vybírá mýto za průjezd po horské silnici na ledovec. mýto se vybírá pouze přes den, takže je rozumné si příjezd naplánovat na dobu, kdy už bude paní pokladní doma, jinak budete muset auto nechat před závorou a počkat. osobáky do pěti pasažérů platí 19euro, v autobuse se platí 5euro za osobu. máte-li ale permici, mýto platit nemusíte, je zahrnuto v ceně. z vybraných peněz se platí obnova a údržba silnice a místní silničáři se opravdu starají. v nočních hodinách závorou normálně projedete, budete se tvářit, že ta značka zákaz vjezdu tam prostě není, minete indiánské tee-pee a asi po 150 metrech odbočíte doprava na plácek u potoka a jste doma. o 20 metrů výš po silnici je parkoviště, kde stojí sněhové pluhy starající se o silnici, tak poznáte, že jste na správném místě.

tábořiště má dvě velké výhody: je dost daleko od party stanů, takže vás v noci nebudou rušit ani lidi ani muzika, a především je až za mautstelle, nebudete muset platit mýto. na plácku je dostatek místa pro zaparkování a na postavení stanu a pravidelně ho okupují češi, kteří zde i letos měli početní přesilu nad němci. na místě se dá najít dříví na oheň, materiál na stavbu chýší a vládne tu pohoda. kousek od vás hučí potok, za ním se zvedají skalní stěny a nad nimi svítí jasná obloha. vůbec se nemusíte bát přijít a přidat se k cizím lidem, na vlas stejný jako na čundru v čechách. a je samozřejmostí, že si každý po sobě posbírá svůj svinčík a nastrká ho do igelitky a tu hodí do popelnice.

když jsme v pátek večer po desáté dorazili, hořelo už několik táboráků a zábava byla v plném proudu. od lidí, kteří přijeli už ve čtvrtek a byli dnes jezdit, jsme se dozvěděli, že ani snowpark ani rampa není postavená a že sněhu moc není. moc nálady nám to po cestě nepřidalo a jasná obloha nenaznačovala žádnou změnu. chebsko-varská parta se vydala na koncert do stanu ve feichtenu, naše expedice si naordinovala večeři, pár pivek, vodku, džus a v jednu v noci večerku. teploměr ukazoval plus 2 stupně, teplý spacák a kulich na hlavu se nám náramně hodil.

počasí se ale přes noc zcela otočilo a když jsme okolo sedmé rozklížili očka, nechtělo se nám tomu věřit. teploměr ukazoval minus 2, všechno bylo zapadané sněhem, obloha zcela zatažená a další vločky se valily k zemi. silnice k ledovci byla pokrytá vrstvou rozbředlého sněhu a u nejbližší zatáčky se ztrácela v mlze. žádná velká sláva a mě začaly přepadat první pochybnosti, jestli má vůbec cenu jet nahoru.

v ten moment u silnice zastavilo auto, z něj vystoupil pán s kamerou a začal si zasněžený tábor natáčet. postupem času se z něj vyklubal kameraman rakouské televize orf a největší radost mu udělali kluci se svojí chýší. drze si klekl před vchod a dlouhé minuty natáčel jak lezou ze spacáků a vůbec nechápou, co že to mají za návštěvu. ukázali mu teda celou škálu gest, pronesli několik hlášek o punku, který neumřel a nakonec to chlapík vzdal. pak si všiml mě s fot’ákem a pro změnu zase dlouhé minuty natáčel mě, kterak si fotím zasněžené stany. nakonec odpochodoval do německé části tábořiště a prudil tam. doufám, že jsme měli alespoň desetiminutový šot v hlavní zpravodajské relaci.

navzdory nechutnému počasí jsme se nakonec shodli na tom, že za zkoušku nic nedáme a vyrazili na ledovec. asi po dvou kilometrech jsme potkali první auto nasazující řetězy a po dalším kiláku jsme radši zastavili a řetězy namontovali také. ve výsledku se to ukázalo jako prozíravý čin.

cesta z feichtenu na ledovec měří skoro 30km a překonává výškový rozdíl 1500 metrů. až pod přehradu gepatsch stausee vede poměrně přímo, ale pod 150 metrů vysokou sypanou hrází je první kehre (vracečka) a začíná skutečný krpál. vracečky jsou očíslované, nejnižší pod hrází má číslo 29, poslední u ledovcem má jedničku. pěkně podle nich poznáte, kolik cesty ještě máte před sebou. poté co vystoupáte na korunu hráze, následuje 6km úsek podél vody, většinou se jezdí po pravém břehu, cesta je úzká a vlní se jako had. ze skal padá k silnici několik vodopádů a po druhé ruce máte tyrkysově modré jezero hluboké přes 120 metrů. za přehradou zase začínají vracečky a tentokrát jsou hustě jedna za druhou až k záchytnému parkovišti ve výšce 2150 m.n.m.. nahoru zbývá deset vraceček a skoro třetina cesty, proto je lepší nechat auto tady a vyjet nahoru čtyřsedačkou s plexi překrytem. pro cestu budete rozhodně potřebovat zimní gumy, a v autě řetězy a lopatu pro případ potřeby. každoročně je tady vidět pitomce s letními koly. nechcete li trápit auto, můžete se na ledovec nechat vyvézt také skibusem, nástupní stanice je přímo u mautstelle a jízdné je v ceně permice. šoféři tady jezdící znají cestu nazpamět a a nehorázně to s autobusem velikosti karosy kalí nahoru i dolů. a když jsme u toho, cestou dolů to chce používat brzdy minimálně, brzdit se musí motorem a v některých úsecích se to moc rozjíždí i na dvojku.

ještě cestou k přehradě potkáváme několik dalších nandavačů a na plácku na hrázi jich stojí celý chumel. v jedněch poznáváme posádku červené felicie, naše sousedy z chýše. nakonec tady auto museli nechat a stopnout si zájezdový autobus. cestou potkáváme už několikáté auto jedoucí dolů a začíná to skutečně vypadat, že z ježdění asi nic nebude. v serpentýnách nad jezerem stojí v nejhorším možném místě zaseklý autobus a šofér se snaží nasadit řetězy. pobíhá okolo autobusu v košili s krátkým rukávem a je na něm vidět, že padající sníh mu nedělá nejlíp. naopak pasažéři v zimním oblečení poskakují po silnici a povzbuzují projíždějící auta.

u záchytného parkoviště se vytvořila fronta, protože nahoru nepouštějí auta bez řetězů a tak než abychom čekali, až si je všichni před námi nandají, zahli jsme na parkoviště a sledovali show. většina lidí kouká, jako když vidí něco takového vůbec poprvé a snaží se kroutící se řetěz nějak zkrotit. ten je ale většinou neposlouchá. většinou to vypadá tak, že jeden chudák něco kutí u kola a nad ním postává zbytek s návodem v ruce a kibicuje. když ani po deseti minutách není znát žádný pokrok, chlapík se zvedne, podívá se do návodu sám, chvilku kroutí hlavou, pak si položí papír vedle sebe na zem a zahajuje druhé kolo operace. ted’ už kibicové radí s rukama v kapsách. očividně všichni podcenili letní suchý trénink.

s pilotem jsme prohodili několik uštěpačných poznámek o německém neumětelství a o tom, že bychom jim mohli jít ty řetězy nasazovat za 5euro za kus, když v tom u nás zastavila dodávka s kašpim, majd’ákem a spol. a velkej mára zahájil neumětelství v českém podání. zvládl to ale bez návodu a v poměrně rekordním čase, ale i tak bylo znát, že když má člověk doma auto s pohonem na všechny kola, tak nandavání řetězů odvykne a ztratí ten správný grif. za deset minut mají hotovo a pokračují na horní parkáč, když v tom zastaví u nás další auto s chebáky a opět začíná koncert pro dvě ruce a řetěz, tentokrát i s využitím notového zápisu. horší je ale to, že je po desáté dopoledne a počasí se vůbec nelepší. tak si aspoň léčíme splín horkým čajem a snídáme.

tady bych se chtěl vrátit k jedné myšlence z úvodu článku. někdo se bojí vyrazit na cestu kvůli tomu, že neumí německy. sám německy mluvím jako hotentot a rozumím každé třetí slovo. osobně jsem se ale přesvědčil, že není problém se domluvit, ani německy, ani anglicky. většina němců a rakušáků alespoň základy angličtiny má, někdo horší, někdo lepší. ve feichtenu mluví anglicky namátkou v infocentru, plavčík v bazénu, hasiči, hlídači na parkovišti, vlekaři. vždy se snažím začít mluvit německy, když mi dochází slova, tak se zeptám sprechen sie englisch? a bud’ plynule přejdeme do angličtiny, nebo holt dál oprašuji středoškolské vědomosti. na openingu se navíc vždy pohybuje tolik čechů, že vám určitě někdo v nouzi pomůže.

nejen na kaunoši je zcela normální, že vzájemně si neznámí lidé se dávají spolu do řeči a baví se o tom odkud jsou, jak se jim dneska líbí sníh a vůbec o všem možném. v neděli jsem si na vleku povídal s německým chlapíkem, který žije někde u francouzských hranic asi 10 minut jízdy od štrasburku a mluví francouzsky i anglicky, jeho dvě malé děti se už také učí francouzsky. velmi se mi omlouval za to, že čeština je pro ně moc těžká a že se musíme bavit anglicky. uklidnil jsem ho tím, že někdy je těžká i pro čechy. chvilku jsme si povídali kdo co děláme, pak se vyptával jak to mám daleko a na kolik mě taková akce vyjde a nakonec jsme se věnovali našemu členství v evropské unii. na výstupu jsme se rozloučili a oba měli pocit, že jsme si dobře pokecali. stačí trocha snahy, nebát se, nechovat se jako balík a jde to samo.

v jedenáct se najednou začaly mraky trhat, poprvé dnes vysvitlo sluníčko a za deset minut už bylo o 100% lépe vidět a nad námi se ukázaly vrcholky hor. v rychlosti jsme se oblékli a utíkali k lanovce. před tím jsem se ještě stihl znemožnit před celým štábem německé mtv, když jsem na parkovišti hodil krysu a narazil si loket, pěkně mi ta sezona začala. na ledovci nás zarazilo neskutečné množství lidí, každým rokem jich přibývá a jestli se současný trend udrží, tak zanedlouho budou lidi přepadávat z okraje zpátky dolů do údolí. jestliže sněžení přineslo nějaké problémy na silnici, tak na ledovci leželo 20 centimetrů nového prašanu a kdo mohl, tak si dával frírajdek. bohužel nedostatečný sněhový podklad neschoval všechny šutry a tak nešlo jezdit na všech obvyklých freeridových místech. ale i tak to byl luxus a příroda tak napravila trošku odfláklou práci shaperů, kteří letos na normální návštěvníky nějak pozapoměli.

 

oproti minulým rokům se snowpark přesunul do spodní části střediska, nyní leží nalevo od hlavní dvojkotvy. přípravu ale letos nějak nezvládli a tak rampa nebyla použitelná vůbec a jedinou překážkou pro nezávodníky byl A shaped kinked box s podezřelým nájezdem a ledovým dopadem. oproti propozicím se závod přesunul ze soboty na neděli a v sobotu byla stavba slopestyle trati v plném tempu. pořadatelé změnili koncepci trati a postavili dva velmi solidní tably a na každém dva odrazy. oba dopady byly dostatečně široké, měli správnou délku a ideální sklon. na horním skoku si bylo možno vybrat bud’ osmičku (vpravo) nebo desítku (vlevo), na spodním menší desítku, nebo větší patnáctku s epesně nakoplým tři metry vysokým kickerem. raily byly letos pouze jako doplňková sranda, kdo by nezvládl horní skok a ztratil rychlost, mohl jet vpravo na 8m dlouhý street rail a pak na lomenou bednu. podle slov komentátora bude stát snowpark v této podobě po celý letošní podzim, rampu samozřejmě došejpují. po závodech jsem oba menší skoky otestoval a skutečně to jsou hóóódně dobře udělané skoky, odrazy mají plynulý radius po celé délce a přistání na ledový dopad vůbec nebolí. paráda.

paráda, teda jak co, můj první výlet mimo sjezdovku málem skončil v trhlině ledovce, když jsem si to svištěl pěkně na switch v hlubokém sněhu a najednou se mi pod nohama otevřela dva metry hluboká škvíra. naštěstí me zachránila rychlost a samým strachem jsem se rozsekal až na druhé straně mikropropasti. chvíli jsem vyjeveně koukal a ještě dole u vleku se připitoměle usmíval. a není to pravda, že vám před očima proběhne celý život. mě akorát hlavou proběhlo slovo „tyvole!“ a pak už jsem se kutálel v mraku pudru. možná ale ještě nešlo o život, každopádně jsem se pak držel už jenom sjezdovek a projetých stop. po hodině a půl ježdění nás ale začaly bolet nohy a pálit na plicích, závod byl oficiálně přeložen na další den a tak jsme se vydali zkontrolovat dění na parkovišti.

 

kromě samotného závodu je kaunertal opening známý také množstvím doprovodných akcí. na nejvyšším parkovišti je tradičně spousta stánků snowboardových firem, časáků, výrobců doplňků atd, kde si můžete prohlédnout nové věci na nastávající sezonu a některé si i bezplatně vyzkoušet. najdete tu stan firmy rossignol, voelkl, scott, northwave, letos zde poprvé vystavovala staronová francouzská firma apo snowboards. nejdelší fronta se ale vždy tvoří před burton stanem, kde si můžete na celý den půjčit prkno i s vázáním. někdo si dokonce sebou na kaunoš svoje prkno nebere a celý víkend jezdí na vypůjčeném.

 

letos se navíc v sobotu odpoledne konala na parkovišti snickers best trick session v jibbingu, kterou pořádal časák snowboarder a sponzorovala přeslazená tyčinka snickers, po které pak máte mezi zuby spoustu buráků. jezdci se rozjížděli z terasy restaurace na lomený grind box se „zubem“, šikmá část byla asi o 20 cm níž než horní vodorovná část. jezdilo se systémem jam, porota vybírala nejhustší trik a vítěz vyhrál den heliboardingu pro tři lidi. všichni do toho šli naplno a kromě základního triku nosepress to bs tailslide bylo lze spatřit i věci jako ss fs 180 to 50-50 to fr boardslide to fakie, tailslide fs 270 to nosepress 270 out, switch tailslide to switch fs nosepress revert out a další a další kombinace.

 

vítěz snickers best tricku nám nějak unikl, protože nohy si odpočaly, mraky se roztrhaly na pidikousky a vykoukla azurová obloha. zbytek odpoledne rychle utekl a ve čtyři hodiny jsme se začali chystat na cestu na spodní parkáč. u nástupní stanice přibližovací čtyřsedačky se vytvořila nechutná fronta a skoro vůbec nepostupovala. vlekaři vymysleli speciální systém odbavování, kdy prkna ani lyže nesměly být na nohou a lyže se posílaly zvlášt na extra sedačce, snowboardy si lidi drželi sami. navíc se lanovka každou chvíli zastavila, popojela, couvla, zastavila, rozjela, zastavila a tak dál. proč je tomu tak jsme měli poznat za několik minut.

 

na sedačku jsme nastoupili ve čtyřech s pilotem kozlowskim, dalším kámošem maem a starším pánem. sklopili jsme ochranný rám, plexi bublinu jsme nepotřebovali a rozjeli se do údolí držíc prkna v rukách. když jsme se přiblížili k nástupní stanici v půli cesty, už z dálky na nás dva vlekaři volali a ukazovali, at’ zvedneme nohy nahoru. nohy jsme pečlivě zvedli, ale na prkna jsme nějak zapoměli. mě se ho na poslední chvíli vytáhnout podařilo, mao to ale nezvládl, protože se mu zaseklo vázáním o rám. ozvalo se drhnutí a pak zlověstné ticho. sedačka jela dál dolů a když ho konečně vytáhl, zánovní prkno držely pohromadě jenom hrany a skluznice. kupodivu se začal smát, v ten okamžik jsem se rozchechtal i já s pilotem a mao se až dolů smál tomu, že se tomu směje a nebrečí, když má prkno v hajzlu. jediný, kdo se nesmál, byl onen starší pán, protože byl němec a nepoznal vtip.

no a lanovka zastavovala proto, že si tam občas někdo kromě prkna namotal i nohu. u parkoviště se ale žádné utržené nohy nehromadili, takže asi vše proběhlo v pořádku. my jsme se sbalili a vyrazili zdolat serpentýny v opačném pořadí. cesta dolů nám trvala stejně dlouho jako nahoru, a vypadá i nebezpečněji, když člověk vidí tu hloubku pod sebou. pilot naší kosmické lodi pečlivě řadil dvojku, podřazoval s meziplynem a cestou dolů se nám brzdy ani nestačily ohřát. zato každou chvíli kolem nás profrčelo nějaké auto a za ním se táhl smrad ze spáleného obložení.

na tábořišti se už mezitím chystal oheň, lidi se převlékali do suchého oblečení a nad alpy se začal snášet soumrak. fofrem jsme udělali totéž, lehce poobědvali a vyrazili do bazénu.

krytý bazén ve feichtenu najdete přímo na hlavní ulici, ve stejné budově sídlí i infocentrum, sauna, solárko, restaurace a další užitečné instituce, třeba kuželková dráha, a ve vedlejší ulici za bazénem je samoobsluha. bazén má otevřeno každý den od 14:00 do 22:00. vstup je v ceně permice, kdo si jí nekupuje, určitě přijde na způsob, jak se dovnitř dostat i bez placení. vevnitř budete potřebovat 1euro minci jako zálohu na klíček od modré skříňky na šaty, do oranžových se strká nějaký žeton a žádná známá mince nejde použít. ve sprchách teče nádherně horká voda, kde se můžete po náročném dni vymydlit a vyhnat ze sebe zimu. kolem pětadvacítky bazénu svařeného z anticora (je to tedy vlastně větší vana) stojí kolem dokola plážová lehátka, vládne tu příjemné příšeří a v teple za chvilku většina podřimuje. když přijedete včas, stihnete ještě pohled prosklenými stěnami na vrcholky hor osvícené zapadajícím sluníčkem.

v bazénu jsme se krásně vyrelaxovali (fuj, to je hnusný slovo), já jsem si sebou vzal pivo v plechovce, aby mě pan pokladní a plavčík v jedné osobě nevykázal do místnosti určené ke konzumaci svačiny a za chvíli už jsem také poklimbával. pan plavčík je značně v pohodě a nevadil mu ani sušící se spacák na topení pod oknem, který vypadal jako když se v něm rozhodl přespat nějaký snowboardista-bezdomovec. vadí mu jedině skákání do bazénu – springen verboten! – a skleněné lahve. v osm ale pivo došlo, začla být nuda a ve stanu začínala party, tedy již nebylo dále potřeba setrvávat v teple. cestou zpátky na tábořiště se již ke stanu valily zástupy lidí. místní hasiči, kteří tu v určitých případech mají některé pravomoci policie, si nás ani nevšimli a bez problémů nás nechali projet. pamatuji si, že posledně nás dvakrát stavěli, ale když jsem jim slušně vysvětlil, že jedu domů (čti: na plácek za závorou), tak mě nechali projet a akorát se smáli tomu, že spíme v takové zimě venku.

doma už táborák mohutně plápolal a mao ještě stále vyprávěl historky o tom, jak kdysi jel na svém bývalém prkně a jak si to pěkně dával. přitom se rozproudila debata, zda-li na párty jít či nikoli. dnešní fronty na vlecích dost lidí zprudily a někteří si chtěli přivstat a vyrazit na ledovec co nejčasněji, přičemž dlouhé ponocování a ranní vstávání nejde dohromady. problém se řešil metodou chvilku jo, chvilku ne až do jedenácti a ani pak stále ještě nebylo rozhodnuto. nás vyléčil pohled na program akce a nastal úprk za kalifornským punkem.

kromě sportovního vyžití na kaunertal openingu vám pořadatelé nabízejí také vyžití kulturní a společenské. na konci feichtenu je postaven obrovský vytápěný stan, rozdělený na hlavní podium a vedlejší dj lounge. letos se pořadatelé překonali a kromě poměrně neznámých rakouských disconnected a německých gutbucket pozvali i kanadské belvedere, kalifornské throw rag a především so cal partičku mad caddies, která točí desky na fat wreck chords labelu. v dj koutku probíhala směs hip hopu, rocku a punku. okolo druhé v noci tady ale hudba utichá, protože je to přeci jenom dost blízko u vsi, a pro vytrvalce začíná zábava pod taktovkou dýdžejů v malém stanu výše v údolí. za vstup se platí, letos to bylo v pátek 10euro, v sobotu 15, na oba dny 21euro.

hlavní stan je asi deset minut pěšky od tábořiště, afterparty stan je ještě blíže a vůbec se nevyplácí jezdit po feichtenu a okolí v autě napitý. letos chytili místní strážci zákona jednoho nám všem dobře známého výtečníka z plzně a pokuta 600euro z něj asi udělá doživotního abstinenta.

do stanu jsme dorazili na poslední chvíli, bedňáci už chystali pro mad caddies nástroje a během čtvrt hodinky to vypuklo. punk rock z jižní kalifornie s namíchaným skáčkem, trochou latinskoamerických rytmů, občas ostrá punková vypalovačka a jedna předělávka od švédské abby. chvilku jsem tančil jako fred astaire, chvilku zase jako michael jackson a většinu času se přiopile motal po stanu a zkušeným zrakem hodnotil místní krásky i atmosféru. přitom jsem se posiloval místním pivem za 2,50euro a obdivoval, jak to mají místní zmáknutý. lokální tat’kové točili pivo, mamky smažily schnitzelburgery a děcka krájela housky a patlala tatarku. přitom mají zaveden bezhotovostní platební styk, na začátku si na jednom místě pořídíte kuponky (tzv. bony) na pití nebo jídlo a pak už si jenom chodíte jako se stravenkou do menzy. když vám kouzelné papírky dojdou, koupíte si do zásoby nové a pokračujete v krasojízdě, nemusíte pořád tahat peněženku a peníze.

když jsem se dostatečně vyblbnul a vrátili jsme se na náš plácek, tak k mému údivu největší propagátoři ranního vstávání stále ještě posedávali u ohně a zábava vůbec nekončila. mao akorát už nevyprávěl další historky o svém bývalém prkně. na obloze bylo jak vymeteno a teploměr ukazoval půl stupně nad bodem mrazu. chvilku jsem přemýšlel o tom, že jestli i ostatní konziky byly stejně našláplý, tak že to musela být bomba, a pak už najednou bylo ráno, přesněji půl desáté. většina aut už byla pryč a poslední zewlové se chystali k odjezdu. v noci se opět zatáhlo, nasněžilo asi centimetr, ale mlha svojí hustotou připomínala mlíko a počasí to za celý den vytáhlo maximálně na polojasno, a to až pozdě odpoledne.

po suché silnici jsme bez problémů dojeli až na horní parkoviště a překvapilo nás, že aut a lidí tu je méně než včera. zřejmě spoustě lidí dva dny ježdění stačily a v kombinaci s prokalenou nocí to způsobilo ranní lenost. ve snowparku probíhalo jammovací finále závodu, ale přiznám se rovnou: vůbec jsem to nesledoval. stejného názoru byla naprostá většina lidí a tak se okolo závodů motali pouze závodníci, čtyři rozhodčí, dvacítka fotografů a asi 30 diváků. sem tam se někdo přijel podívat, chvilku pozoroval dění a pak zase odjel. přitom speaker nebyl nudný, závodníci to rozjížděli ve velkém stylu (switch 900, butter to ss bs 540 atd.) a občas se na skoku prolétl někdo na lyžích. stejně početnou návštěvnost vídám i na závodech v čechách a ani se tomu nedivím. lepší je si zajezdit, než někde hodiny postávat, reportáž a výsledky stejně budou někde v časáku i s fotkama. takže jediné, co si ostře pamatuju, je silvia mittermueller, která na spodním menším kikru vypráskla front five stale v hodně klučičím štýlu.

naopak víc všechny snowboarders lákalo vlastní ježdění, sobotní prašan se slehl a sjezdovky byly perfektně upravené a tak se opakoval včerejší scénář: jezdit, chvilku odpočinout, jezdit, sváča, jezdit, jezdit, jezdit a zase jezdit.

tak takto jsem viděl mýma očima letošní 19th kaunertal opening. poslední den také proběhl v pohodě a nás už čekala jenom cesta do feichtenu, posbírání odpadků a dlouhá cesta domů přes garmisch, mnichov, řezno a plzeň. a samozřejmě sepsání tohoto textu a příprava fotek. já doufám, že se vám reportážní návod o letošním kaunoši líbil, a jestli byste se rádi na kaunoš koukli, splnil na 100 procent svůj účel. stačí občanka, trocha peněz, dostatek suchých ponožek, otvírák na konzervy a teplý spacák. jestli s vámi pojede někdo znalý místních poměrů, tak máte žolíka a bez obav můžete vyrazit na cestu. uvidíme se příští rok.

 

všechny fotky by amio team

***** THANK YOUs*****

suzuki, snickers, eastpak, tiroler wasserkraft, kaunertal, megacard a všem ostatním sponzorům za podporu snowboardingu,

 tourismusverband kaunertal, za jejich služby a pomoc,

info centrum feichten, za jejich služby a pomoc,

všechny zúčastněná media, za informace o kaunertal openingu, www.kaunertal-opening.com, www.kaunertal.com, www.gletscher.at, za informace,

koncern volkswagen, za prostornou a spolehlivou dodávku,

capt. kozlowski, za pilotáž naší kosmické lodi,

velkej mára, dobře ví za co,

místní obyvatelé, za domácí atmosféru a tolerování třídenního bordelu,

dále všichni staří i noví kámoši, neznámí lidé atd., za pohodu v kempu i na svahu,

a v neposlední řadě díky přírodě za hory, sníh, vodu a tak vůbec.

Autor: Mr.Skalski